Dědeček se usadil do svého starého ušáku, rozsvítil starou stojací lampu s papírovým stínidlem a do ruky vzal rozečtenou knihu. Bylo to ale špatné čtení, každou chvíli se mu zavíraly oči a on si uvědomil, že jednak neví kde skončilo čtení před posledním zaklapnutím oka ale taky, že si nepamatuje, co se odehrálo před několika větama. Tak se v textu vracel a zase skoro usínal, v jednu chvíli mu kniha málem vypadla z ruky. Jak ji v rychlosti zachytával, tak se mu zavřela a zas musel hledat, kde skončil, hledal nejen odstavec, ale rovnou stránku.

Nejhorší ovšem je, že kdyby se na to vykašlal, tak si lehne do postele a zase se tam bude mlít a neusne. Těžký život starého člověka. A tak četl dál a zase mu padala hlava a zase se mu knížka zavírala.

Najednou se vedle něho ozvalo: „dědo, já nemůžu usnout.“

„Ale kluku,“ probral se dědeček, „vždyť je spousta hodin.“

„Já vím, ale mám blbý myšlenky.“

Nojo, dědeček si to pamatoval, taky to takhle v dětství míval. Chodil za svými rodiči, že nemůže spát, tak mu dali prášek na spaní a pak, když na to někdy někde přišla řeč, bavili společnost tím, že malej je po prášku na spaní ještě živější, než před ním.

Doba je jiná. Dnes by dědeček do kluka žádné prášky necpal, i kdyby měl být vzhůru třeba celou noc. A vlastně ani moc nevěří, nechce věřit tomu, že mu rodiče skutečně cpali do těla prášky na spaní, zvláště když na něho nefungovaly. Nebalamutili ho trochu? Nadávali mu třeba celaskon s nadějí na placebo efekt. Neví a už se to nikdy nedozví.

„Dědo,“ ozval se zase kluk, „vyprávěj mi něco.“

„Tak jo, poslouchej.“

 

Žil byl jednou jeden muž, jmenoval se Jíra. Jeho život se nezdál být dobrý ani špatný. Žil na vesnici, měl svou zahrádku a pár zvířat a tím se docela uživil. Nebylo to na žádné vyskakování, ale na jakýs takýs život to stačilo.

„Dědo, co je to jakýstakýs?“

„No, to je, jak bych ti to řekl, prostě takový život, kdy nejsi ani veselý ani smutný z toho, jaký život vedeš. Netrápíš se hlady, ale ani si nemůžeš koupit všechno, co potřebuješ. A teď neruš, nebo jdeš spát.“

Takže, Jíra se jmenoval, žil sám ve svém domku a vypadal, že je spokojený. Sousedi na té vesnici na něho nedali dopustit. Kdykoli někdo z nich něco potřeboval, kdykoli se někomu hodila pomocná ruka nebo dvě, vždycky se našel Jíra a vždycky přiložil ruku nebo dvě k dílu a hnedle byla potřebná práce hotová. Navíc Jíra byl kamarád, který vlastně nic neuměl, jenom trochu pomáhal, takže nebylo potřeba Jírovi za tuto práci platit a vlastně ani poděkovat, vždyť on to ten dobráček dělal rád, prostě se tak nějak nachomýtl. Tak aspoň na to pivo ho někdy pozvali.

Jíra byl dobrák, chodil po vsi a na všechny se usmíval a skoro se dalo říct, že ho lidi měli rádi. Skoro.

 

Jednou, takhle v létě, udeřila strašná vedra a sucha. Úroda ztrácela vláhu, ve vesnici vyschly všechny studny, zvířata hynula žízní a lidi skoro taky. I rozhodli se vesničané, že tomu musejí učinit přítrž a že budou muset rychle učinit opatření. Několik mil od vesnice je v lese jezero. Zajede se tam, udělaj se zásoby vody a zase bude dobře. Posbírali po vsi všechny sudy, naložili je na žebřiňáky, vzali veškerý zesláblý dobytek a táhli hromadně k jezeru. Zbídačeným zvířatům se samozřejmě moc nechtělo a stávalo se, že mnohé z nich museli nechat po cestě. Nakonec ale karavana úspěšně došla k jezeru a všichni se začali radovat, skákali do vody, plnili sudy a napájeli ta zvířata, která došla až do cíle.

Jíra vzal svého volka, kterého k vodě přivedl, zapřáhl ho do jednoho žebřiňáku a vezl sudy s vodou nebohým zvířatům, jež zůstala po cestě. Když zvířata napojil, zase se vrátil k jezeru, tam doplnil sudy a celá výprava jela k domovu. Když ale přijeli domů, příliš dlouho se neradovali, horko a sucho udělaly své a jednomu ze sousedů začala hořet stodola. Nebozí cestou zesláblí vesničani vylévali do ohně drahocennou tekutinu, ale už bylo příliš pozdě, stodola lehla popelem. A najednou někdo vykřikl: „Jíro, vždyť tobě od toho požáru chytnul barák!“ Už neměli moc vody, ale dům ještě tak moc jako stodola nehořel, takže se jim domek, byť poněkud pošramocený, podařilo uhasit.

Všichni říkali: „neboj Jíro, ten dům se opraví!,“ ale když na to došlo, nikdo neměl čas, každý měl své práce dost, a tak si Jíra svůj dům pomaličku polehoučku dával dohromady sám, ale moc mu to nešlo, však už jsem o tom mluvil, že toho sám moc neuměl. A aby toho nebylo málo, Jírův volek, který pomáhal ostatní zvířata napojit, samým vysílením pošel.

A všichni Jírovi říkali: „Hlavu vzhůru, tvůj volek nám moc pomohl, ceníme si toho, naše první tele bude tvoje.“ No ale pak to nějak nevycházelo, tu se narodilo tele mrtvé, tam příliš neduživé na to, aby se Jírovi hodilo, zkrátka a prostě, Jíra zůstal bez vola.

Jednoho dne, to měl zrovna kulaté narozeniny, se Jíra zasmušil. Náhle mu to všechno přišlo líto. A k tomu zjistil, že mu ani plakat nejde. Jíra si vzal provaz a rozhodl to skoncovat. Vylezl na půdičku svého stále ještě polorozbořeného domu, provaz přivázal k trámu, uvázal smyčku, strčil do ní hlavu a hop. Trám povolil a na Jíru spadl nevelký kus střechy. Jíra se rozčílil ještě víc a rozhodl se vyrazit k jezeru a v něm se utopit.

A tak šel. Nebylo to veselé putování, ale Jíra byl rozhodnutý. Kráčel sám tichý pohroužen do nejčernějších myšlenek a začalo se stmívat. K jezeru došel už téměř za tmy. Na hladině se zrcadlil couvající měsíc, ale jeho světlo bylo chabé. Jíra skoro neviděl na krok, chvílema se bál, že někde klopýtne a zabije se. Pak si ale uvědomil, za jakým účelem sem jde, a to ho trochu uklidnilo. Na břehu jezera kdosi stál. Jíra zaváhal, nečekal tu nikoho. A najednou ten někdo povídá: „Jíro, co tu děláš takhle pozdě?“

„Přišel jsem se utopit,“ řekl po pravdě Jíra.

„Ale pročpak bys to dělal ty kluku nezbedná? Něco tě trápí?“

„Baže, trápí,“ přitakal Jíra.

„A tak to mi vyprávěj, svěř se,“ povídá zas ten neznámý a Jíru to zaskočilo. Ještě nikdy po něm nikdo nechtěl, aby se svěřil se svým trápením a on si uvědomil, že si vlastně neumí stěžovat ikdyž toho má tolik moc na srdci.

„No ták, povídej,“ naléhal ten neznámý a v tu chvíli v Jírovi něco povolilo a on si začal stěžovat na všechno, co se mu kdy v životě stalo, taky na to co se mu nestalo a on by chtěl aby se stalo a tak dále a tak dále, vyprávěl tomu neznámému až skoro do rána a pak najednou, uprostřed vyprávění, možná dokonce uprostřed věty nebo slova, usnul.

Jíra se probudil, už byl den a žádný člověk tam nebyl. Uvědomil si, že celou noc svůj nešťastný životní příběh vyprávěl vykotlané vrbě, která tam stála a ve tmě si ji bylo možno splést s postavou. Jíra se v tu chvíli rozchechtal a na smrt už neměl nejmenší pomyšlení. Šel domů a pořád se smál a smál. Přišel do vesnice a ptali se ho, proč se tak chcechtá. Nikomu neodpověděl, bál se, že by zase o svůj smích přišel a to rozhodně nechtěl.

No a to je všechno.

 

„Cože, dědo? Takhle to skončilo? A co ten Jírův dům, opravili ho?“

„Ale jo, postupně si ho Jíra opravil, dalo se tam žít.“

„To je divná pohádka, dědo.“

„Neříkal jsi, že to má být pohádka. Ale dobře to dopadlo, tak to možná pohádka byla. No ale už je moc hodin, jdi spát. Dobrou noc.“

 

 

 

Tu je prostor na tvorbu mého muže Jana Berana – mimo jiné píše příběhy na padesát slov, které zveřejňuje Zdeněk Král na http://pribehynapadesatslov.cz/author/jan/ . Příběhy byly vydány v dubnu 2014 v nákladu 50ks – dále proběhly dva dotisky po 100 ks doplněné na symbolických 50 příběhů.

Několik kusů je skladem – cena 50 Kč/ks